Jdi na obsah Jdi na menu
 


Každý rok navštěvují stovky lidí hřbitov ve Whitby v anglickém Yorkshiru aby zde pátrali po hrobu románového upíra Draculy z knihy spisovatele Brama Stokera. Jednu chvíli se zdálo, že hledají na nesprávném místě. Roku 1978 našli totiž dělníci pracující na výkopových pracích u domu v ulici Peckham Hill Street v Londýně, zvláštní náhrobní desku která nesla nápis

Hrabě Dracula 17.12.1847


Několik dní po oznámení senzační zprávy se však někdejší nájemník David Perrin přiznal, že desku z žertu zakopal před třinácti lety………

Přenesme se nyní z Anglie na naše úze­mí, kde se koncem minulého století objevil prazvláštní, přesto autentický dů­kaz víry ve vampyrismus, zakořeněné i na středním Slovensku. Případ myste­riózního původu začal ve chvíli, kdy se do rukou slovenské muzeální společ­nosti dostala lebka proražená železným hřebíkem. Její cesta do rukou muzejní­ků byla složitá. Lebku objevili roku 1895 dva chlapci z Ružomberku při kopání základů nového městského domu v těs­né blízkosti kostela. Odnesli ji domů, ale matka jim jejich nález sebrala a zako­pala pod plot zahrady. Na jaře 1905 ji znovu objevili tesaři při opravě plotu a přehodili do zahrady evangelického učitele Jozefa Hollého, který ji odeslal do muzea.

Jak konstatuje anatomický posudek dr. Jána Petrikovicha, lebka nebyla úpl­ná, chyběly kosti lícní a její spodní část. Dole byla lebeční dutina úplně otevře­ná, v horní části - přesně uprostřed te­mene - vyčnívala na povrch asi 1 cm vel­ká hlava rezavého hřebíku, dlouhého asi 10 cm, který z druhé strany trčel do prostoru mozkové dutiny. Při své cestě tedy centrálně prorazil lebku a vnikl do moz­kové tkáně. Hřebík je v místě průchodu kostí obalený tak velkou vrstvou rzi a s lebkou tak silně spojený, že se s ním nedalo pohnout ani s vynaložením znač­né síly. Pohlaví mrtvého se na základě pozůstatků nedalo určit, odpovídaly však jedinci v dospělém věku. Od doby pohřbení uplynulo minimálně šede­sát let. Tělo bylo zřejmě uloženo na ji­ném místě. Lebka se dostala do osária (kostnice). K nálezu se neváže žádná pověst.

V souvislosti s tímto nálezem dr. Pet­rikovich připomněl archeologické nále­zy, které dokládají antivampyrické prak­tiky na Slovensku. Hovoří o případech, kdy z pověrčivosti a v obavách před ná­vratem domnělého vampýra tělu oseka­li končetiny, pochovali do neoznačené­ho hrobu, zavalili kameny, nebo spouta­li masivními řetězy. Jsou známy i přípa­dy, kdy mrtvému přibili hlavu, ruce a nohy k rakvi, ústní dutinu vyplnili čes­nekem, nebo prorazili hřebíky.

Na tomto místě je možné si položit otázku, zda stojíme před osobitým dru nebo svérázným dokladem lidské pověrčivosti v minulosti. Případ usmrcení hřebíkem dějiny trestního prá­va ve středověku ani po něm neznají. Naopak okolnosti naznačují spíše to, že deset centimetrů dlouhý hřebík byl pre­cizně zatlučen do lebky až po smrti dané osoby.

To, že hřebík pevně uvízl v kosti, beze stop puklin v okolí rány, svědčí zase o tom, že se tak stalo těsně po smrti, když se po vniknutí hřebíku kost ještě uzavřela a rez vytvořená na rozhraní kovu a kosti v důsledku průtoku krve fixovala cizí těleso ještě pevněji. Tento čin byl vykonán bezprostředně na odkryté hla­vě, a ne například dřevěnou stěnou rak­ve, protože hlavička hřebíku spočívá úplně na vrchní části temene.

Z těchto důvodů můžeme bizarní ná­lez lebky z Ružomberku vcelku hodno­věrně prohlásit za vzácný důkaz víry ve vampyrismus, se kterou je možné se se­tkat při zkoumání jak tradice, tak i ar­cheologických lokalit při historických bádáních na území okolních zemí.

  Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu.

     Mladý Vlad se narodil roku 1431, strávil mnoho let pod tureckým "dohledem", byl mazlíčkem žen, ale od mužů se mu dostávalo tvrdé výchovy. Často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn.

     O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Jeho jméno šířilo děs a byl si toho dobře vědom. Byl vynikající stratég a při boji nebral zajatce. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem. Za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem.

     Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a žebráků. Udělal to velmi chytře: Sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty. Jedno snad se mu upřít nedá, láska k jeho rodné zemi. V jednom rukopise se o něm hovoří jako o "vampýrovi". Význam tohoto slova již tenkrát lidé velice dobře znali a s dynastií Dráculů byl odjakživa spojován. Dne 20. září 1459 nechal vybudovat na strategickém místě mohutnou pevnost. Tím se navždy vepsal do srdce svého národa, neboť tak založil budoucí hlavní město Rumunska - Bukurešť. První historická listina o založení města s Drákulovým podpisem se dochovala až do dnešních dnů.

     Vlad se stal i nadějí křesťanství, neboť on jediný se dokázal postavit proti Turkům a jejich náboženství - islámu. Ale ne však na dlouho. Začali se proti němu bouřit jeho vlastní bojaři. Zatímco ho vojáci neposlouchali, Turci se připravovali na další boj. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které byl Dracula tureckou přesilou poražen. Jeho armáda byla masově povražděna a on sám se s hrstkou věrných uchýlil na svůj utajený hrad Poenari. Ten stál na příkré skále nedaleko dnešního města Curtea. To ale nebylo vše. Turci se na jeho sídlo dostali. Vlad by asi dopadl špatně, kdyby jeden z jeho věrných přívrženců nevyslal z protějšího kopce šíp se zprávou o chystaném útoku. Krásná Transylvánka, která s ním trávila tyto těžké chvíle (velmi ji miloval), raději skočila z okna, vyděšena představou, že by se jí zmocnili Turci. Poenar byl dobyt. Družina pobita a hrad vypálen. Drákula se, jako jediný, zachránil. Unikl tajnou podzemní chodbou a uchýlil se pod ochranu krále Matyáše Korvína. Ten mu zpočátku poskytl azyl, ale poté ho také zradil. Uvrhl ho do žaláře a uzavřel s Turky mír. Křesťanská Evropa byla zděšena! Jediný, kdo dokázal bojovat proti vpádům Turků, byl uvězněn. Tehdy nechal Matyáš Korvín o Vladovi sepsat spousty smyšlených spisů o jeho bestialitě a krutosti. Díky této propagandě se Drácula dostal do mnoha lidových pověstí. Byl vězněn více než 10 let v místnosti s vysokou ostrahou. Neměl kam uprchnout. V útrobách vězení čekal na svůj čas. Na čas pomsty nesené na zubech ničícího draka. A jeho čas přišel!     

     Bylo to roku 1475, kdy jeho bratr Radu umírá na syfilis. Matyáš se ho bál a proto ho z vězení pustil a dokonce mu dal i menší vojsko. Vlad šel od vítězství k vítězství. Krutost jeho armády byla nejobávanější v celé své době. Opět za sebou nechával lesy kůlů s naraženými těly svých nepřátel. Jeho srdce zčernalo hněvem. Zatlačil Turky zpět a osvobodil Valašsko, Dostal se do Bukurešti a získal zpět moc a trůn. Jeho šťastná hvězda zapadla v listopadu 1476, kdy byl obklíčen tureckou armádou v bažinách u Bukurešti a zabit kopím. Jiná verze praví, že mu najatý vrah zezadu usekl hlavu. Tu, zakonzervovanou v medu, poslali sultánovi na důkaz vítězství, a ten ji nechal vystavit na cařihradských hradbách. Bezhlavé tělo bylo pohřbeno v monastýru na ostrůvku Snagov uprostřed stejnojmenného jezera.

     Verzí jeho smrti přináší historie hned několik, proto se přesně neví, která je pravdivá. Proč jindy pečliví a bedliví kronikáři uvádějí tak rozporoplné informace? Proč se jeho stopy ztrácí v krvavých stopách pomsty? Tajemství hrobu odhalilo starou keramiku a kosti vlka! Archeologové prý nekopali dosti hluboko a naletěli na trik k ukrytí pravého hrobu až pod hrobem fingovaným. To jsou už jen pouze dohady. Pravdivou skutečností však zůstává, že bylo odkryto na ostrově Snagov ještě několik hrobů, v nichž byla těla pohřbena vestoje, což nebylo doposud nijak vysvětleno. Že by se jednalo o další naleziště upírů?

     V jednom z neoznačených hrobů poblíž kaple byly nalezeny zbytky zvláštní hedvábné látky červené barvy a drahé šperky s Draculovým znakem. Relikvie byly tajně a v tichosti dopraveny do bukurešťského muzea. Spatřit je už však nemůžete, neboť po nějakém čase záhadně zmizely...

     Památek na Draculův život se dodnes v Rumunsku dá najít celá řada. Ve městě Tirgovišti se dosud zachovala část jeho hradu, obrovská věž Chindia, kde vojvoda zřídil vězení. Pod vápencovými srázy Piatra Crailui (Králův kámen) stojí jeho letní sídlo Bran, jeden z mála zachovalých rumunských hradů. V Sighisoaře se dochoval dům, kde se podle pověsti narodil, a pod svahy Transylvánských Alp stojí na skále vysoko nad řekou Arges zbytky jeho sídelního hradu Poenari, dobytého roku 1462 Turky. V Rumunsku ale dodnes Draculu pokládají za národního hrdinu za jeho podporu proti německým, tureckým a ruským tradicím a utlačovatelům. Ve Wallachii je Vlad opěvován v mnoha písních. Hlavně ve vesnici pod jeho restaurovaným hradem, který je tu jako turistická senzace. Jsou hrdí na jeho činy, ačkoliv se nikdy nestaral o způsob, jakým bojuje...

 

UPÍŘI

     Upír, někdy též zvaný vampýr vždy v každém vzbuzuje až strašlivou hrůzu, ale u jiných naopak veliký zájem. Je to temný noční přízrak vstávající v noci z hrobu a sytící se lidskou krví, čímž se drží při životě. Bere na sebe často podobu vlka, netopýra a všech zvířat, kterým vládne. Nejčastěji je ale v podobě člověka - velmi atraktivního muže či ženy s hypnotizujícím pohledem. Lidé od dávných časů věří v upíry a v jejich moc. Naháněli jim hrůzu. Dávali jim různá jména a popisovali je jako krvelačná zvířata, noční stvůry bez srdce a citů, tvory, které zabíjí a nemají stále dost. Je to však pravda? Postupem času se ale i upír kultivoval.

     Nejznámější zdobení upíra je neživá bytost vysávající krev z živých smrtelníků. Upíři oproti lidem nesnesou denní světlo, protože sluneční paprsky je mohou zabít. Den tráví upír ve svém hrobu či kobce. V okamžiku kdy zapadne poslední paprsek slunce, vychází na lov, neboť potřebuje zahnat svůj hlad. Jak všichni víme, hlad je převlečená žízeň. Podle některých pramenů je nutno říci, že jednorázové kousnutí nemusí nakazit oběť vampyrismem – to by se totiž celé lidstvo proměnilo v upíry. Odkud pocházejí první zmínky o těchto záhadných bytostech?

     Tvrdí se, že vampyrismus má počátek až v dobách starého Egypta, nebo je připisován do období Atlantidy. Domněnek existuje však mnoho. Je však jisté, že tu už byl velmi VELMI dříve než všechny tyto zmíněné spekulace. Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů uctívajících život a smrt. Z tohoto uctívání se zrodil mocný vládce Nosferatu - poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí, pradávný nadřazenec nad oběma světy. Je géniem vampýrismu a upírský velekněz...

     Ve vývoji Země je snad jisté to, že do Evropy přišel vampýrismus s římskými legiemi, které všude rozsévaly smrt. S nimi přišlo ono tajemné COSI, které připomínalo člověka, ale živilo se to čerstvou krví a nikdy to nezemřelo. Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných mytologických postav, jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, které po smrti vysávají krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Nejen Slované, ale už i staří Keltové a jiné národy měli své příběhy a pověsti o upírech.

     Jak už jsem se zniňovala, jmen a podob vampyrické bytosti existuje celá řada, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem". Pokud shrneme získané poznatky o upírech, dostaneme několik základních vlastností :

  • Po smrti se tělo člověka-upíra nemění, zůstává stejné jako v den smrti.
    V nočních hodinách se vydává na lov, aby získal sílu ke své další existenci.
    Přisuzují se jim nadlidské síly a schopnost proměny ve vlka, netopýra či krysu.
    Upíři nesnáší česnek (ale už to moc nepůsobí - asi si zvykli ;) ).
    Když se stěhuje na jiné místo, vždy si bere svou mateřskou půdu a rakev.
    Zničit upíra lze několika způsoby. Nejlepší a nejjednodušší je spálení těla. Tím dojde ke zničení záchytného bodu, který ho držel na tomto světě a dojde k navázání na přerušený reinkarnační cyklus.
    Druhý způsob je značně morbidní a je jím oddělení hlavy od těla. Tento úkon přivodí přetrhnutí energetických drah a tělo již nelze udržet v neporušeném stavu.
    Další děj je stejný jako u spálení. Probití srdce kolíkem má asi nejmenší účinek (možná žádný), protože zde nedochází k narušení energetické rovnováhy.

     Teď se zmíním o tzv. energetickém vampyrismu, o kterém se v publikacích moc nepíše. Jeho princip je následující. Kolem každého těla se nachází energetický obal (aura), který dosahuje vzdálenosti několika centimetrů a někdy i několika metrů. Pokud se nachází blízko sebe dva nebo více lidí, tak jejich aury se vzájemně dotýkají. Když se tito lidé cítí vzájemně dobře ve své společnosti, dochází ke vzájemnému dobíjení aury a z toho pramenícím příjemným pocitům ( např. láska dokáže nabíjet auru několikanásobně účinněji než cokoliv jiného).

     Častěji dochází k situaci, kdy jeden člověk je nabíjen na úkor ostatních, kteří se v jeho přítomnosti cítí oslabení, chybí jim vůle se vzepřít jeho názorům, atd. Tito lidé jsou typickými upíry dneška. Nejčastěji je nalezneme jak se pohybují v davu, provokují hádky a rozdmychávají různé vášně a nenávisti. V těchto situacích se jejich aura může nabít do obludných rozměrů a tehdy jsou spokojení a šťastni. Napojení na energetické dráhy v těle způsobuje dodávání energie tělu a tím jeho udržování v nepoškozeném stavu. Po určité době dochází ubývání upírových energetických zásob, proto aby mohl dále udržovat sebe i své tělo musí vyrazit za potravou. Upír jako bytost energetická se neživí krví, ale lidskou vitální energií.

     Po ukradení energie organismus vykazoval bledost, únavu či známky chudokrevnosti, což byly podobné znaky jako po obrovské ztrátě krve. Dále je třeba upřesnit proč se upír vydává na lov v noci. Je to proto, že za denního světla se pohybuje po venku spousta lidí uvolňují ze sebe energii a tím vzniká spousta turbulencí, které by nepříliš soudržné upírovo tělo roztrhaly. A také upír, aby mohl někoho ovládnout, potřebuje vzbudit strach a ten se za dne velice těžce vzbuzuje.

     Dalším důvodem jsou mentální štíty, které si během dne vytváříme, aby jsme se chránili před stresem nebo nepříjemnými událostmi. Tento "energetický upír" se pohybuje podobně jako při astrálním cestování. Pronikání do lidských obydlí proto není pro něho problém. Vyhlédnutou oběť (zpravidla spící) paralyzují a sají energii. Pokud se obět probudí je drcena velkou silou a není se schopna pohnout.

 

Náhledy fotografií ze složky Upíři

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář